Dostihy v Chuchli a můj účet mínus 200,- Kč

Není nad to, když se práce stane „koníčkem“. Lepší začátek příspěvku bych si ani nemohl přát a světe div se, napadlo to mě. Už jsem psal, že jsem po nějakém čase (7 let) odešel ze ŠkoFINu. Spoustu už jsem toho navyprávěl a napsal. Teď, s odstupem času, si myslím, že všechno špatné je pro něco dobré a v mém případě to platí dvojnásob. Zakotvil jsem na Factoringu České spořitelny. Co bych k tomu řekl. Snad jen to, že jsem rád, že tam jsem a to z mnoha důvodů, které pouštím jen u piva.

Factoring už nějaký čas, tuším že 9 let, sponzoruje první velkou cenu v Chuchli. Já se letos dostal na můj první ročník a musím říct, že to byl pro mě zážitek. Nikdy jsem na dostizích nebyl a nikdy jsem nesázel. Můžu o sobě odpovědně říct, že nejsem sázkovej typ a jakékoliv rozmnožování peněz formou investic do znalostně lépe vybavených sázkových kanceláří se mi bytelně příčí. Můžu ale taky říct, že pokud je to jednou za rok a moje drahá manželka mi věnuje 200,- Kč abych teda zkusil štěstí, tak to může být docela zábava.

Hned první dostih mi utekl asi o deset vteřin a nekecám, když řeknu, že jsem si chtěl vsadit na vítěze. Mohl jsem jít teda pomalu do plusu. V tu chvíli jsem si myslel, že jde vsadit pouze na vítěze. Ale kdeže. Svět dostihových sázek je daleko rozmanitější a zajímavější než by se na první pohled mohlo zdát.

Dostihy a sázky, hra, která mě ovlivnila jako děcko a kdyby byl někdo ochotný ji se mnou hrát, tak jí hraju dodnes (jasně, je to trochu výtka, která směřuje k mojí manželce). Ale se skutečným světem sázek to nemá nic společného. Sbohem Furioso, Narciusi a Napoli, pá pá Giro, Portlanci, Dahomane a Taro. Dnes frčí úplně jiná jména a před vyslovením u okénka s dobře vypadající slečnou si jméno znovu a znovu čtu. Stejně ho vyslovuju špatně a slečna na mě nechápavě kouká. Přečtu ho znovu z letáku a slečna už ví, že má před sebou amatéra, který nikdy nesázel. Držím v ruce kovovou padesátikorunu a říkám: „Padesát na ……….“ a z okýnka se ozve padesát čtyři prosím. To čumim, protože mám pouze tu kovovou padesátikorunu. Snižuji sázku na čtyřicet a slečna se usmívá. Řikám si „krávo“ a dávám ji kovovku. Ona mi vrací 8Kč a s tiketem, nicneříkajícím výrazem a s leskem v očích jdu očekávat výstřel. Pak zazněl a můj favorit doběhl pátej. Nevadí, zkusím to příště.

Mezitím se dostávám do tajů dostihového sázení a vyptáváním se syna mojí kolegyně a dozvídám se další triky a tipy, jak se vyznat v programu. Kdo jak kdy běžel, proč je vyšší váha jezdce v hlubším bahně lepší atd. Borcovi je šestnáct a myslí si, že si z něj dělám prdel. Nedělám, fakt. Nechápu z popisu koní a jezdců takřka nic. Pro všechny, kdo by si snad chtěli zajít vsadit na koníčky doporučuji následující:

1. Den dopředu si zajistěte program a pomocí strejdy Googla si nechte vysvětlit všechny zkratky a vysvětlivky. Nikdo, kdo vytváří tyhle programy nepředpokládá, že by tam mohl přijít někdo poprvé. ??????

2. Vemte si dost peněz a nečekejte, že donesete nějaké zpět.

3. Sázejte více tiketů na jeden dostih a neomezte se pouze na vítěze. Existuje skutečně spousta variant: 1-2, 1-3, 1-4 atd…

4. Neposlouchejte rady šéfa marketingu

5. Nečekejte, že i při firemní akci vaše sázka půjde na charitu. Vše spolkne šik slečna u kasy a sázková kancelář.

6. Pokud už se rozhodnete vsadit, vsaďte na outsidera aby vás to náhodou nechytlo. Pár zoufalců jsem tam viděl a není o co stát.

Tolik mé rady do života.

Jinak musím říct, že se mi dostihy líbily moc. Z VIP restaurace za neustálého přísunu jídla a pití jsou ty dostihy docela fajn…